Jak moc je důležitá samota

Nedávno jsem se rozhodla udělat si pořádný celodenní výlet. Jen tak sama bez dětí a bez manžela. Mám je moc ráda, ale po pravdě, už jsem potřebovala být taky chvilku sama a zase někde venku v přírodě. V době koronavirové se vše točí kolem úkolů a učení se s dětmi, což mnozí z Vás nejspíš znají, a tak se může snadno stát, že člověk tak trochu zapomene sám na sebe.

A můžu Vám říct, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem po hodně dlouhé době učinila.

Tak schválně, kdy naposledy jste jen tak sami někam vyrazili na celý den a nejlépe pěšky?

Já jsem si tento výlet ještě obohatila o jízdu vlakem, kterou miluji už od dětství, kdy jsme s tátou vyjížděli na porty (folkové festivaly do Plzně) a různé čundry.

Vstávala jsem už po páté hodině, abych stihla včas dojít na vlak. Venku kralovala ještě tma, a tak jsem byla vděčná za neplánovaný doprovod naší čtyřnohé lovecké jezevčíkovité braky Aidy, která využila mé nepozornosti, zdrhla a připojila se ke mně v půlce trasy. Nedala si říct, aby se vrátila zpátky na hájovnu a věrně se držela u mých nohou.

„Noc nic,“ řekla jsem si, „snad se pak vrátíš domů sama.“

Když jsem ji tak pozorovala, uvědomila jsem si, jak se společně se mnou raduje z té svobody a volnosti, jíž jsme si právě dopřávaly.

Následovala jízda v několika skoro prázdných vlacích, až jsem se kolem osmé hodiny dokodrcala do zastávky Skalice nad Svitavou.

Dobrodružství začíná!

Vytáhnout trekové hole, zorientovat se v mapě, chytnout správný směr a jít. Cestou mě fascinovalo, jak je městečko klidné, jak asi ještě všichni spí a jak se tu kromě občasného štěkotu psů vlastně nic neděje. Na nedělní mrazivé ráno nakonec asi nic zvláštního. Cyklostezka vedla podél potůčku a já si čím dál tím více začala všímat těch krásných detailů a zvuků kolem. Pozorovala jsem ptáky v keřích, stopy ve sněhu, stromy a okolní krajinu.

Byla jsem TADY a TEĎ a čím dál víc jsem si to s každým dalším krokem uvědomovala

Hlavou mi probíhalo, jak je ta stopa veverky ve sněhu krásná a jak se mění s každou vteřinou. Stejně tak jako proud potoka, jehož obraz na hladině nezůstával ani na okamžik stejný. Jak se zamrzlé kapky vody na větvích blyští pod paprsky slunce, které je už brzy rozehřeje. Jak sem tam buchne vrstva sněhu padajícího ze stromů. Ty všechny zvuky, obrazy, tvary, vůně, pocity byly tam a hned zase pryč.

Proč se tedy kolikrát zaobíráme věcmi a starostmi, které ani nemusí přijít? Řešíme, „co bude, když…“, odkládáme plány „na potom“ a „až pak“. Kde je ovšem jistota našeho dalšího „příště“?

Když jsem si toto všechno uvědomila, rozlil se ve mně obrovský klid a já s vděčností začala oceňovat naprosto všechno kolem sebe. Že můžu být tam, kde jsem, že mám zdravé ruce, nohy, že mohu vidět, chodit, pít, jíst, slyšet, tvořit…to jsou přeci obrovské dary, které vnímáme dost často jako samozřejmost.

Mezi těmi všemi myšlenkami, přišla na trase možnost vyšlápnout si na rozhlednu. Obloha byla zatažená a popravdě se mi tam moc nechtělo. Stejné to pak bylo i o několik kilometrů dál se zříceninou hradu. V obou případech mi ale něco říkalo, že si dost často v životě vybíráme snadnější a rychlejší cestu, abychom se pak ochudili o daleko větší poznání a krásu, kterou můžeme sejitím z pohodlné trasy objevit. A tak jsem vyrazila vzhůru a nechala se překvapovat přírodou, co vše úžasného mi dovolí vidět a zažít.

Celý den jsem si náramně užila, a kdybych Vám měla z této cesty něco doporučit tak:

1. Zkuste žít TADY a TEĎ, protože žádné „potom“, „zítra“ ani „pak“ už pro Vás nikdy nemusí nastat. Užívejte si hned!
2. Nevyhýbejte se náročnějším úkolům, situacím a cestám, protože na těch Vaše duše a mysl sílí.
3. Buďte, co nejvíce v kontaktu s přírodou, protože tam vždy byly, jsou a budou ukryty odpovědi na všechny naše otázky ohledně života a bytí.

A nezapomeňte být vděční za to, co už máte, a oceňujte vše, čeho se vám v životě podařilo dosáhnout.

S láskou

tvořivá hajná

Stáňa