Nyní Vám povím příběh, proč jsem vlastně začala tvořit, psát, skládat básně, textovat, dělat blog a tyto stránky. Je to článek jen na pouhých 5 A čtyřek textu, ale to dáte :D……jasně, že NE ….dělám si srandu :D. Už po druhé větě byste opustili tyto stránky nebo byste si na můj příběh minimálně nechali zajít chuť.

Možná jste se právě teď pousmáli a o to tady jde. Miluji, když se lidé smějí a baví. Stejně tak, jako když jim radostí, smíchem, dojetím a štěstím tečou slzy. To vše jsou emoce, které já dokáži vyvolat v lidech svojí tvorbou a někdy jen pouhou přítomností v jejich společnosti. Zjistila jsem, že prostřednictvím skládání básní mohu snadno říci, co k lidem cítím, jak prožívám určité situace a co se mi právě teď honí hlavou.

Nebo třeba poděkovat, utěšit, potěšit, popřát hezký den, popřát k svátku, k narozeninám, a jiným životním situacím. Nikdy jsem se od srdce neuměla lépe vyjádřit, než vlastními verši. A kdy to všechno začalo ? Tak já Vám to tedy povím a to se asi budete smát :D, i když je to vlastně docela smutný příběh……..

Jako malé dítě, řekněme asi osmileté, mi maminka na mé přání pořídila džungarského křečka. Byl to můj miláček a velmi dobrý zvířecí přítel. Protože jsem neuměla a možná ani nechtěla sdílet s nikým moje trable, starosti a radosti, stal se i mým nejlepším kamarádem. Já si s ním často povídala, ale jen v mysli, ne nahlas. Hodně často jsem si ho vyndávala z akvárka, hladila ho, hrála si s ním a stavěla pro něj domečky a různé prolézačky. Čas plynul a jednoho dne zůstal schoulený ve svém kokosovém domečku a už nikdy více nevylezl…..UMŘEL !!!

 Možná se teď smějete, možná máte podobný příběh s jiným zvířátkem, ale pro mě to byla první velká zkušenost se ztrátou někoho, na kom mi opravdu moc záleželo a koho jsem milovala. Probrečela jsem hodně nocí, a abych se s tou bolestí lépe vyrovnala, napsala jsem mu na rozloučenou svoji první báseň vůbec….. ještě teď si pamatuji ta slova. Tehdy jsem pocítila obrovskou úlevu. Od té doby jsem už napsala několik tisíců veršů a poetická tvorba se stala mou každodenní vášní.

Moji rodiče se rozvedli, když mi byli 4 roky a bráškovi 5, taťku jsme navštěvovali každých 14 dní a někdy i častěji. V době, kdy jsem chodila do první nebo možná do druhé třídy, začal taťka podnikat a prodával broušené sklo a bižuterii u Plzně. O víkendu jsme občas jezdili s ním a hráli si v lese nebo mu pomáhali vyndávat zboží do regálů. Pamatuji si, že jednou jsem pomáhala taťkovi kontrolovat skleničky a balit je do krabice pro jednoho cize mluvícího pána. Ten se na mě usmál a podal mi něco do dlaně……byli to moje první peníze !!! Páni, já dostala za pomoc zaplaceno :O. A víte, co jsem s nimi udělala ?

Koupila za ně u taťky svoje první dárky na Vánoce pro své blízké. Ty měli radost a já ještě větší, když jsem viděla jejich rozesmáté a šťastné tváře. A protože jsme nedostávali ani žádné kapesné a já chtěla tolik dělat lidem kolem sebe radost, začala jsem dárky vyrábět. Nejdříve malované obrázky, pak vyšívané obrázky, ubrusy, dečky, různá přání, do kterých jsem vkládala své verše, později i dekorace a spoustu dalších věcí. No a od té doby rozvíjím svoji kreativitu a tvoření ve všech podobách :D. Nejvíce mě však baví pracovat s přírodním materiálem a dary lesa.

A protože jsem si nechtěla nechat svoje nápady pro sebe, ale chtěla ke tvoření inspirovat i ostatní, začala jsem je sdílet do světa, mezi ostatní lidičky,prostřednictvím facebookových stránek: ,,Inspirace z hájovny“.

Nabízím Vám s láskou a vděčností moje zkušenosti, nápady, rady, tipy, články a návody na tvorbu výrobků nejen z přírodních materiálů pro děti i dospělé. Vítejte tedy ve světě tvoření, kde hlava ani ruce nelení.

S láskou Vaše tvořivá paní hajná

                                   Stanislava Šejblová